Chystané setkání Trumpa a Putina v Maďarsku připomíná temnou kapitolu středověké Evropy. Orbánův slib bezpečnosti pro muže s mezinárodním zatykačem evokuje příběh Jana Husa a císaře Zikmunda. Je to náhoda, nebo se historie opravdu opakuje? Podívejme se na paralely mezi minulostí a současností, které jsou až děsivě podobné. A možná zjistíme, že žijeme v době, kdy se minulost vrací v novém kabátě.
Orbánův slib a stín Kostnice
Když jsem poprvé slyšel o tom, že maďarský premiér Viktor Orbán osobně zaručil bezpečnost Vladimiru Putinovi při jeho plánované cestě do Maďarska, musel jsem se zastavit a zamyslet se. Tady máme muže, na kterého Mezinárodní trestní soud vydal zatykač za válečné zločiny, a najednou se kolem něj vytváří ochranný diplomatický štít. Jako by se pravidla přestala platit, jakmile jde o dostatečně mocné hráče na světové šachovnici.
A pak mi to došlo – přesně takhle to začalo i s Janem Husem. Vzpomínám si, jak jsme to probírali na základce a já jsem tehdy nechápal, jak mohl být Hus tak naivní. Dnes to chápu lépe. Když ti někdo natolik mocný jako císař slíbí bezpečnost, chceš tomu věřit. Potřebuješ tomu věřit. Zikmund dal Husovi glejt – písemnou záruku bezpečného průchodu do Kostnice a zpět. A všichni víme, jak to dopadlo. Hus skončil upálen na hranici 6. července 1415.
Rozdíl mezi těmito dvěma situacemi? Možná žádný. Jen se změnily kulisy a kostýmy. Místo císařského glejtu máme diplomatickou imunitu. Místo koncilu v Kostnici máme summit v Budapešti. Ale podstata zůstává stejná – mocní si hrají podle vlastních pravidel, zatímco zbytek světa sleduje a doufá, že tentokrát to dopadne jinak.
Dějiny se opakují, jen mění masky
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že lidstvo je jako rozbitá gramofonová deska. Pořád dokola hrajeme ty samé melodie, jen v různých aranžmá. Španělská chřipka v letech 1918-1920? Přišel Covid-19 a ukázal nám, že jsme se vlastně nic nenaučili. Stejná panika, stejné politické manipulace, stejné rozdělení společnosti na ty, kdo věří autoritám, a ty, kdo jim nevěří.
Před pár lety jsem byl na výstavě o prohibici. Fascinovalo mě, jak vláda zakázala alkohol v domnění, že tím vyřeší společenské problémy. Výsledek? Rozkvět organizovaného zločinu, korupce a černý trh. Dnes máme digitální prohibici – cenzuru informací, shadowbanning na sociálních sítích, fact-checkery, kteří rozhodují o tom, co je pravda. A výsledek? Stejný. Informace se šíří jinudy, důvěra v instituce klesá a společnost se štěpí.
Ekonomické krize se opakují s železnou pravidelností. Velká hospodářská krize třicátých let, ropná krize sedmdesátých let, finanční krize 2008, a teď zase stojíme na prahu něčeho, co nám politici prodávají jako „dočasné turbulence“. Jenže každý, kdo má oči k vidění, ví, že to dočasné nebude. Historie nám ukazuje, že po každé takové krizi přichází přerozdělení moci, bohatství a někdy i hranic na mapě.
Strach jako nástroj kontroly
Pamatuju si, jak jsem jako kluk vyrůstal v devadesátých letech. Tehdy jsme se báli jiných věcí – kriminality po revoluci, nejistoty, co bude dál. Ale ten strach byl jiný, přirozenější. Dnes je strach systematicky kultivovaný, pěstovaný jako plodina na poli. Média nás bombardují zprávami o hrozbách – terorismu, pandemii, klimatické katastrofě, válce. A není to tak, že by tyto hrozby neexistovaly. Existují. Ale způsob, jakým se o nich mluví, má jasný účel-
Vyděšený člověk je ovladatelný člověk. To věděli už ve starověkém Římě, kde se říkalo „panem et circenses“ – chléb a hry. Dej lidem základní potřeby a zábavu a budou poslušní. Dnes je to sofistikovanější. Dej lidem Netflix, sociální sítě, fast food a neustálý proud zpráv o hrozbách. Výsledek? Společnost, která je příliš unavená, příliš rozptýlená a příliš vyděšená, aby se ptala těch správných otázek.
Když se podívám na setkání Trumpa a Putina v tomto kontextu, vidím další kapitolu ve stejné knize. Vytváří se narativ – buď jste pro mír (a tedy pro dialog s Putinem), nebo jste válečný štváč. Není to černobílé? Samozřejmě že je. Ale právě taková zjednodušení fungují nejlépe, když chcete lidi rozdělit a ovládat jejich emoce.
Války se mění, ale princip zůstává
Můj děda mi vyprávěl o druhé světové válce. Bojovalo se o území, o suroviny, o ideologie. Dnes se bojuje o data, o narrativ, o to, kdo kontroluje informační toky. Ale je to pořád válka. Jen namísto tanků máme servery, namísto bomb máme dezinformační kampaně a namísto front máme sociální sítě.
Rusko-ukrajinský konflikt je perfektní příklad. Na povrchu jde o území, o NATO, o bezpečnostní záruky. Ale pod povrchem? Jde o kontrolu nad plynovodem, o geopolitický vliv, o to, kdo bude diktovat podmínky v Evropě. A Trump s Putinem se teď chystají jednat o „míru“. Jenže mír za jakou cenu? A pro koho?
Připomíná mi to Mnichov 1938. Tehdy se taky jednalo o mír. Chamberlain mával papírem a prohlašoval, že přivezl „mír pro naši dobu“. O rok později začala druhá světová válka. Ne že bych chtěl srovnávat současnou situaci s Mnichovem jedna ku jedné, ale ten vzorec je podobný – mocní se domlouvají na úkor těch slabších, a všichni doufají, že tentokrát to bude jinak.
Einstein měl pravdu
Albert Einstein jednou řekl: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale vím jistě, že ta čtvrtá se povede klacky a kameny.“ Když jsem tuhle větu poprvé slyšel, připadala mi jako vtip. Dnes už se mi nechce smát. Protože čím víc sleduji světové dění, tím víc si uvědomuju, že možná už stojíme na prahu té třetí.
Možná už začala a my si to jen nechceme přiznat. Kybernetické útoky, ekonomické sankce, proxy války, informační kampaně – to všechno jsou formy konfliktu. Jen nejsou tak viditelné jako tanky na ulicích. Ale dopad mají stejný, možná ještě horší, protože jsou nenápadné, plíživé, jako rakovina, která žere společnost zevnitř.
A když přijde ta opravdová horká fáze – jaderné zbraně, biologické zbraně, umělá inteligence použitá jako zbraň – pak už opravdu nezbude moc pro tu čtvrtou válku. Einstein to věděl. Varoval nás. Ale kdo poslouchá moudrého fyzika, když jsou na stole moc, peníze a geopolitické zájmy?
Co s tím můžeme dělat?
Možná si teď říkáte – dobře, chápu, že se dějiny opakují, že jsme v pasti, ale co s tím? Jsem jen jeden člověk, co můžu změnit? A máte pravdu. Jeden člověk toho moc nezmění. Ale tisíc lidí? Milion? To už je jiná. Historie je plná příkladů, kdy obyčejní lidé změnili běh událostí. Sametová revoluce, pád Berlínské zdi, arabské jaro – to všechno začalo tím, že někdo řekl dost.
První krok je uvědomění. Přestat věřit tomu, že „tentokrát to bude jinak“, že politici to myslí dobře, že média nám říkají celou pravdu. Neznamená to být paranoidní nebo cynický. Znamená to být kritický, ptát se, ověřovat si informace z různých zdrojů. Znamená to nebrat nic za samozřejmé.
Druhý krok je vzdělání. Studovat historii, ne proto, abychom se stali historiky, ale proto, abychom rozpoznali vzorce. Když vidíte, jak se něco odehrálo před sto lety, snáz rozpoznáte, když se to děje znovu. A třetí krok? Mluvit o tom. Sdílet své myšlenky, diskutovat, nebát se říct nahlas to, co si myslíte. Protože mlčení je souhlas. A souhlas s opakováním chyb minulosti je to poslední, co si můžeme dovolit.
Epilog: Mezi Husem a budoucností
Takže se vraťme k tomu, odkud jsme začali. Trump, Putin, Orbán a ten zvláštní summit v Maďarsku. Možná z toho nic nebude. Možná se to neuskuteční. Možná je to jen další mediální bublina, která praskne, než se stane realitou. Ale symbolika toho všeho je silná. Připomíná nám, že pravidla platí jen do chvíle, než se mocní rozhodnou, že neplatí.
Jan Hus věřil v pravdu, v spravedlnost, v to, že slovo císaře něco znamená. Zemřel na hranici, protože se mýlil. Ne v tom, v co věřil, ale v tom, komu důvěřoval. Dnes stojíme před podobnou volbou. Můžeme věřit slibům politiků, že tentokrát to bude jinak, že tentokrát to myslí dobře. Nebo si můžeme vzít poučení z historie a být obezřetní.
Protože dějiny se opakují. Vždycky se opakovaly a vždycky se opakovat budou. Dokud se lidstvo nenaučí z vlastních chyb. A podle všeho, co vidím kolem sebe, to ještě chvíli potrvá. Možná další světovou válku. Možná dvě. Ale doufám – a to je možná naivní, stejně jako byl naivní Hus – že tentokrát to bude jinak. Že tentokrát si vzpomeneme včas. Než bude pozdě.
p.s. pro nenechavé ručičky na zbraních a těm, kteří chtějí válku mám jisté upozornění… za 2WW rusové říkali: „nás mnogo“… mějte to na paměti, než se do něčho pustíte!
Komentáře