Dlouhá léta se zabývám výklady snů, ale hlavní zádrhel je v tom, že lidé časo vidí/popíší jen jednu věc ze snu a přitom vše ostatní okolo může výklad zcela změnit… Zde je na ukázku jeden z mých snů a i to, jak takový sen popsat, i když pravda, já se s tím moc „necrcal“ 😀 ale vždy lepší takto, než vůbec.
Nebudu popisovat celý sen, protože byl dosti dlouhý (prožil jsem ve snu víc jak týden), vyzdvihnu z něj jen některé pasáže, které mě zaujaly.
Sen začíná v dnešní době. Sedím u PC a dívám se na zprávy na netu, které říkají, že z měst mizí veškerá lidská populace. Zprávy hovoří o tom, že jako mávnutím proutku jsou najednou všichni pryč. Nedalo mi to a začal jsem pátrat po tom, proč se tak děje. Při tom pátrání jsem přišel na to, že nejde o mizení, ale o vymírání lidského druhu. Věděl jsem tedy, že když něco neudělám, tak že lidstvo úplně vymře. Spojil jsem se s několika přáteli (které ve skutečnosti neznám) a začali jsme tato města „oživovat“.
Ďábel, který se na to taky nemohl dívat, protože pro něj jsou lidi duševní „potravou“, se nám nabídl, že nám v tom snažení taky pomůže. To mě nepřekvapilo, překvapila mě jiná věc. Vypadal spíš jako člověk a opice dohromady. Byl menší postavy asi 140cm, vyzáblý a poměrně dosti chlupatý. To, co mě překvapilo, byly jeho nohy, neměl na nich kopyta a i ocas mu scházel. Vypadal tedy spíš jak neandrtálec. Toliko k popisu onoho ďábla. Ve snu jsem si to neuvědomil, ale právě zde proběhla „změna“. Najednou z nás byli rytíři (šlechtici), ale vše ostatní (moderní domy, auta atd.) zůstalo stejné a já toto celé divadlo viděl z „třetí osoby“ (shora). Udělali jsme tedy jakýsi lektvar (asi 10litrů). Přípravek působil tak, že když si člověk vzal jednu lžíci (dřevěná, jaká se používala za starých dob), smíchal ji v poháru s vodou a napil se, tak se ta tekutina v jeho ústech proměnila ve vzduch a ten pak vydechl a „vdechl“ městu život. Všude, kam se tento vzduch dostal, tak se začali objevovat lidé, jako by byli předtím jen neviditelní. Pocit radosti z toho, že to funguje nás ovládl tak, že jsme se cítili jako bozi. Když tu není ON a nemá na svět čas, tak alespoň my můžeme světu pomoci. Takto jsme to dělali u každého města, ale města „pustla“ velmi rychle a my jsme je nestačili „obnovovat“. Jelikož nám už docházel náš lektvar a také proto, že už jsme to přestali zvládat (i když si stačilo pomyslet a člověk byl v tu ránu na jiném místě), rozhodli jsme se, že se musíme spojit s více lidmi a dáme si pak sraz u Boha (před jeho barákem, bydlel nedaleko ode mě).
Všichni jsme se tedy rychle „rozletěli“ po svých známých (udatných rytířích). První na místě byl čert, měl v zádech zabodené čtyři dýky, roztrženou ruku a pomlácený obličej. Druhý dorazil můj nejlepší přítel, měl jen potrhaný plášť, zlomený meč, ulomený štít a pomlácenou helmici. Chvíli se spolu bavili o tom, jak můžou být lidé takto lhostejní a krutí, když jde o záchranu světa. Pak jsem se na scéně objevil já. „Tak co, přijdou?“ zeptal jsem se. „Ne, všichni rytíři odřekli!!! Už jim to za to nestojí,“ odpověděl jsem udýchaně a rozzuřeně, protože ve mě ještě kypěla zlost z rozhovoru s posledním z nich. Tu se na balkóně objevil Bůh. Opět jsem byl překvapen, vypadal spíš jako ďábel…
„To je dost, že už jste tu. Mně bylo hned jasné, že to takhle dopadne. Je sice chválihodné, že jste si na pomoc vzali čerta…“
Byl jsem najednou zmatený, znovu jsem se podíval na čerta a znovu na Boha (ďábla) a snažil si v hlavě udělat pořádek. Vždyť ON (ďábel) má být tady (vedle mě) a ne tam (na balkóně), tak co se tu k sakru zase děje? Bůh pokračoval: „ale nepomysleli jste na dopravní prostředek! Kde máte koně, vy chytráci?“ Měl na mysli božskou jízdu, kterou se dá cestovat za hranice vesmíru ve zlomku okamžiku, ale nejen to. Tito koně byli také velmi chytrá zvířata, skoro tak chytrá jako on. V tu chvíli jsem nabyl jistoty, že je to Bůh a podíval se na něj pozorněji. Zjistil jsem, že už nevypadá jako ďábel, ale že to dělá jen jeho červená zbroj, kterou měl na sobě a která byla v tom snu charakterem nejvyšší moci.
Podíval se na mě a řekl: „Pojď za mnou nahoru, něco ti ukážu.“ Vešel jsem tedy do baráku. Z venku vypadal jak obyčejný malý 4-patrový panelák, ale uvnitř hotový palác plný nemírných pokladů. Vešli jsme do jeho laboratoře ve 2.patře, vypadala jak z dob Rudolfa II. Popošel ke stolu, kde měl úplně stejný hrnec jako my. Vzal zlatou číši vykládanou démanty a nalil do ní pomalu čtyři lžíce. A sledoval, jak se tvářím. Věděl jsem, že už při dvou lžících smíchaných s vodou může člověk zemřít. Ztratili jsme totiž takto na začátku toho všeho jednoho z nás. Takže ve mně bujel strach i obava ze smrti. Co chce dělat? Chce mě snad zabít? To mohl udělat jednodušeji, vířily mi podobné myšlenky hlavou. Bylo vidět, jak se u toho vnitřně baví a podal mi číši, aniž do ní nalil vodu. Byl to tedy jen koncentrát. „Vypij to a sleduj, co se bude dít.“ Zavřel jsem tedy oči (v domnění, že mé dny jsou už sečteny), jedním douškem jsem sklenici vyprázdnil a vydechl.
Najednou jsem pocítil, že všude je všechno, jak má být. Nevím čím to, ale prostě jsem to věděl, že už je ta katastrofa zažehnána. „Víš, čert se vám pokusil poradit dobře, ale znáš ho, vždycky všechno zkomolí. Proto jste museli ke každému městu zvlášť. Nehledě na to, že jste nejen vyplýtvali dost drahocenného nápoje, ale že vás to málem taky udolalo – vyčerpaností. Vem si z toho do budoucna příklad. Vždy použij silný koncentrát, když chceš něco změnit a ne „břečku“, ať se ti kdokoli snaží namluvit cokoli.“
Byl to vyčerpávající týden a pořádně jsem nespal, tak jsem se u něj natáhl na slamník, že si drobet schrupnu. Probudil jsem se ve svém pokoji, plný rozporuplných myšlenek na ten sen (v realitě jsem byl stále ve snu) a na budíku vidím 10:45. A do háje, pomyslel jsem si, já chtěl vstávat v 4:45. Nu nic, teď už nic nestihnu, tak to odložím na další den a vezmu to hezky z gruntu.
Znova jsem ve snu usnul a pak jsem se hned probudil do reality, na budíku bylo 9:45
Komentáře