Cesta byla tatáž, jako vždycky, tedy do města. Ve městě jsme několikrát odbočili. Přišlo mi to tak trochu divné, ale přešel jsem to.
„Půjdeme zadem, bude to tak lepší,” poznamenal jeden chlapík z ochranky.
„Důvod?” optal jsem se.
„Netřeba budit pozornost… hlavně, když jde o vás,” odpověděl druhý z nich.
„Nu dobrá,” řekl jsem , ale myslel jsem si své.
Budova vevnitř byla téměř na chlup stejná, jako KÚ a tak jsem pojal ještě větší podezření. Jen co jsme se vymotali sérií chodeb v suterénu, tak jsme vešli do haly té budovy. Ano. Byla to ta samá, takže KÚ a nic jiného, ale nechal jsem si to pro sebe a dělal, že nic nevím. A s trochou vtipu hrál nejapného.
„Kudy tudy vede cestička?”
„Stále rovně, už jsme skoro tam,” a průvodce otevřel těžké olověné dveře. Jak jsem si stačil všimnout, tak na dveřích byla kdysi nějaké nálepka. Pracovali zde snad s radiací, či laserem? Jen tak jakoby mimoděk jsem sáhl na obrazec, který byl sotva znatelný a na prstech jsem ucítil peklavou hmotu, takže nálepku museli strhnout nedávno, den, dva.
„Maličko mi to tu připomíná pevnost,” zavtipkoval jsem, ale průvodce neřekl nic, jen mi pokynul, ať vejdu. Sám však zůstal venku. Ano, ano, jistě bude zdejší prostředí nebezpečné.
„Vy se mnou nepůjdete?” optal jsem se průvodce.
„Dál už nemohu.”
„Pročpak?”
„Chvíli zde posečkejte a ničemu se nedivte…” pousmál se, ale v jeho úsměvu byl jakýsi škleb. Všiml jsem si toho. Ne zrovna znatelný, ale byl.
Chvíli jsem tedy čekal. Po asi pěti minutách do místnosti vešla Nikol, která na sobě měla jen kratičkou sukýnku a tmavé tirko, které sotva zakrývalo to, co by mělo zakrývat. Zvláštní, kdysi by mě to rajcovalo, ale dneska nic. Nic jsem necítil, žádný nával horka, zrychlený tep, či cokoli jiného… Prostě nic. Což mě uvedlo maličko do rozpaků.
„Á, tak to jsem ráda, že vás tu konečně mám,” zahlaholila odedveří.
„Jste ráda?”
„Ano. Jsem!”
„No, já tak trochu uvažoval, co se tu tak asi bude dít…”
„Neuvažujte. Zatím není třeba. Prvně uděláme nějaké psychotesty a pak se uvidí,” a Nikol si sedla naproti mě a dala mi svazek několika papírů. „Tady máte tužku. A prosím, snažte se odpovídat dle skutečnosti.”
„Nechápu… co by asi tak mohlo být neskutečné?”
„Však to poznáte. Důležité jsou ty otázky se zeleným puntíkem na začátku. Tak a teď do práce… za čtvrt hodinky se tu ase ukážu,” a Nikol zmizela za dveřmi tak rychle, že jsem nestačil říct ani Á.
Bylo to zvláštní. Pokaždé, když jsem se dostal k otázce se zelenou tečkou, tak se mi před očima objevila malinká světýlka. Něco na způsob Svatojánských mušek. Během asi deseti munut jsem měl papíry vyplněny, až na poslední otázku. Nad tou jsem uvažoval dlouho: „Jak se teď cítíte,” stálo tam. Popravdě jsem nevěděl, na jednu stranu mi bylo naprosto normálně a na druhou ta světýlka. Chvíli jsem nad tím ještě dumal, ale pak jsem to napsal dle skutečnosti a odložil papíry na stolek.
Ani ne za minutu u mě už byla Nikol. Tentokrát byla oblečena v matný opranžový overal. Ten mi k ní pasoval mnohem lépe. Byla to přesně ten typ ženké, kterým uniforma, ať již je jakákoli, sekne.
„Tak se na to podíváme… hmhmhm… jojo… to sedí. Edgare, čistě ze zájmu. Přitahuji vás?”
Byl jsem tou otázkou poněkud více zaskočen, než jsem čekal. A tak jsem jen těžce polkl, protočil oči a sotva znatelně kývl.
„Copak?”
„Víte, já…”
„Ano, máte svoji Helen… ptám se jen pro pořádek. Chci mít jistotu. Některé vaše odpovědi napovídají tomu, že byste někoho jako mě viděl raději vedle sebe, než nynější Helen – robota.”
„V jistém smyslu máte pravdu Nikol, ale na druou stranu, jsem stroj. Lze, abych vůbec něco cítil? Není to jen zase šálení smyslů, které ani nemám?”
„Máte, to už víme, ale stále nechápeme, jak je to možné.”
„Takže budou teďka následovat nějaké další testy?”
„Ano,” a nikol mi popsala celou procedůru, co mě měla toho dne čekat. Bylo toho opravdu hodně a tak jsem byl na konci dne vyloženě rád, že už to je alespoň prozatím zamnou. Testy se týkaly především mojí psychiky a nesměl chybět ani alkohol. Bylo však zajímavé, že ač jsem ho vypil hodně, tak jsem se už do žádného dalšího snu nedostal. Důvbod mi byl záhadou a nejen mě. I Nikol si toho všimla a samo s sebou si to hned poznamenala do příručního notýsku, který měla v náprsní kapse overalu.
Počkal jsem, než si to Nikol napíše a pak jsme se zeptal: „Nikol, když jsem vyplňoval ty otázky, tak se mi u toho vyplňování zdálo, že vidím Světlušky. Je to normální?”
„Takže jste je viděl? Nu dobrá, řeknu vám to. O nic vlastně nejde, teď už nepůsobí.”
„Co nepůsobí?”
„Radiace…”
Takže přece to byl radiační test, já to tušil… chvíli jsem dumal. K čemu asi chce něko vědět, zda dokáži vidět radiaci? Ostatně, je to radiace, tak jak ji mohu vidět?! A jsem tedy teď radioaktivní? Co Nikol? Vždyť to záření…
„Jak je možné, že…”
„Oči máte na to uzpůsobené, je to taková novinka pro androidy jako jste vy,” vysvětlovala Nikol.
„Takže to bylo skutečné? Kolik jsem toho dostal?”
„Dost na to, aby to oční orgány zachytily… a teď už dost. Končíme,” a Nikol udělala gesto, že už je pro dnešek opravdu konec. Odvedla mě ještě k autu a pak za ní zapadly dveře Kybernetického ústavu. Venku už byla noc. Ani jsem si neuvědomil, kolik času jsem tam strávil. Uběhlo to strašně rychle.
Komentáře