Auto, které mě mělo odvést do ústavu kybernetiky, tu bylo celkem rychle, a opět to byli ti samí, jako minule, ty dvě gorily a usmívající se řidič.
„Smím se na něco zeptat,” otázal jsem se jednoho z nich.
„Nu, prosím…” odvětil ten větší.
„To takto jezdíte pro všechny lidi?” Jaký paradox, že lidi, byl jsem přeci android.
„Jen pro ty, u kterých je zvýšené nebezpečí, jak to jen říci, prostě co jsou nějakým stylem důležití.”
„Aha,” chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale už mě naložili do auta a řekli, abych mlčel, než dojedem na místo… Bylo to sice divné, ale asi to bylo kvůli tomu, aby nic nemohli říci, kdyby… Teď mě tak napadlo, co když to jsou také roboti? A tak jsem jednoho co seděl vedle mě maličko štípl do stehna.
„Jauvajs, co to děláte?”
„Já jen, zda jste lidi a ne stroje,” a snažil jsem se o úsměv.
„Ani lidi, ani stroje, jsme kyborgové.”
„To slovo jsem jaktěživ neslyšel, co to znamená?”
„Prostě člověk s vylepšeným tělem. Část je mechanická a část lidská.”
„Aha,” a dál už jsem se na nic neptal… Takže přeci, přeci jen se lidé dali do područí techniky. No budu se s tím muset nějak srovnat, ale na druhou stranu je to velmi logické, tedy u těchto tří. Uvědomil jsem si, že potřebují být silní, když by někdo na nás zaútočil, či nás napadl. V podstatě to byla vlastně nutnost. Jakmile dojedem do KÚ, tak se na to Thomase hned zeptám. Tedy na to, zda jsou všichni lidé takoví. Sice jsem měl tušení, že ne, ale člověk nikdy neví. A zas to slovo, člověk… Budu si muset na to zvyknout, že už člověk vlastně nejsem. Ale co jsem? City sice mám, i vědomí, ale přesto jsem robot. To byla palčivá otázka…
Cesta ubíhala rychle a já obdivoval zdejší krásy přírody. Hory vystřídaly kopce a už jsem byli půl hodinky od města, když se před námi rozprostřela rovina, pole s obilím a vším, co dnešní člověk dokázal vypěstovat. V dáli byly vidět farmy a na samém obzoru se již rýsovalo město.
Jen co mě ochranka vysadila, tak jsem se nahlásil na recepci a během chvilky tu byl Thomas.
„Zdravím, jak se máte?” otázal se zdvořile.
„Tak nějak divně, musím si ještě zvyknout na ty novoty,” odvětil jsem.
„Takže vám Helen už všechno ukázala?”
„Ano, tedy zatím to nejzákladnější… ostatně jsem si právě kvůli tomu přišel promluvit.”
„Čekali jsme, že se ozvete. Tak pojďte, sedneme si někam do klidu…” vyzval mě Thomas.
„Rád bych, aby u toho byla i Nikol.”
„Ále, snad jste se nezamiloval?” s úsměvem prohodil Thomas.
„To sice ne, ale myslím, že mi bude pár věcí vysvětlit, přeci jen je psycholožka a ne kybernetik.”
„A co vaše žena? Líbí se vám, po těch letech?”
„I ne že by se nelíbila, jen je to prostě robot no… Ápropo, na to jsem se chtěl taky zeptat. Tedy jak se vám to povedlo… Sice mi už část řekla, ale…”
„Tak na tuto otázku zatím nedostanete odpověď, Edgare. Je to hodně citlivé a musíme být opatrní. Nic ve zlém.”
„Aha, chápu.”
„Tak a jsme tu…”
„Jo, tady to poznávám, i ty vaše špačky na koberci…” snažil jsem se zavtipkovat.
„Je to podlaha, z té se nejí.”
„Ale přesto, neměl byste je takto odhazovat, za A tím můžete něco podpálit a za B je to hnusný zvyk.”
„No dobrá, pokusím se, ale víte jak to je, zvyk je železná košile a já jsem vášnivý kuřák. Ostatně ten koberec je ohnivzdorný, takže…”
„Udělejte mi to prosím kvůli, Thomasi.”
„Jak je libo. A teď k tomu proč jste přišel.”
„Ještě tu není Nikol, můžete ji zavolat, prosím?”
„Bude tu za pár minut, ještě něco dodělává…”
„Víte, zkoušel jsem třetí zákon robotiky na sobě a skutečně si nemohu sám ublížit. Je to zajímavé. Rád bych otestoval i zbývající dva. Co vy na to Thomasi?”
„Čekal jsem, že na to dojde. Nu dobrá, nachystáme to a za dva, tři dny se tu zase sejdem.”
„Zajímá mě ale ještě jedna věc. Nevím, zda mi ji zodpovíte, ale přesto mi nedá se nezeptat… Na kolik jsou lidé ještě lidmi? Třeba ti chlapi z ochranky mi řekli, že jsou kyborgové. Tedy sice lidé, ale z části i stroje. Jak tomu mám přesně rozumět?”
„Kyborg,” začal Thomas, „je v podstatě vylepšený člověk, přesněji řečeno, má v sobě robotické implantáty, někdo má úpravu zraku, jiný má končetiny z titanu, další má paměťové obvody, či přídavný procesor a tak dál. Vesměs se jedná jen o malá vylepšení, která ale mají za následek mnohem větší pracovní výkonnost.”
„A nemyslíte, že tím vlastně už nejsou lidé?”
„Ale jsou. Do myšlení se nezasahuje.”
„A jak je to u mě?”
„To je právě to, co bychom rádi zjistili. Za A nevíme, jak se to takto povedlo a za B zatím nemáme žádnou zkušenost s takovým člověkem.”
„Člověkem? Vy mě považujete za člověka, i když jsem vlastně android?”
„Ano, je tomu tak,” řekla Nikol, kterou jsem ani neslyšel, že by vstoupila do místnosti. „Zásadní je to, že máte vědomí, samostanou mysl, byť v máte v sobě zakódovány ony tři zákony robotiky.”
„A co se vlastně stalo při přenosu?”
„To nemáme nejmenší tušení, předpokládali jsme, že se přenesou jen vzpomínky, ale jak se stalo to, že se přeneslo i vědomí, zatím nevíme.”
„A vy si myslíte, že vám to řeknu já? Vždyť já robotům vůbec nerozumím!?”
„No tak klid, Edgare,” pronesl Thomas takovým tím chlácholivým hlasem.
„Víte, Thomasi a Nikol, já se chtěl zrovna zeptat na to, zda a jak by se pak postupovalo, když by se na to eventuálně přišlo… Svým způsobem je to záruka nesmrtelnosti, pokud se tedy u takového androida baterie vymění. Myslím si, že by po tom byla hodně velká poptávka…”
„Tak to se mýlíte, Edgare,” vložila se Nikol. „Lidé chtějí být lidmi, chtějí si užít, cítit a to nejen na dotek, ale i jídlo a tak, milovat se…”
„To přeci u mě jde, teda až na ten sex, ale prý se to už dělá jinak, není liž pravda?!”
„To sice ano, ale vy jste zatím jediný, jste unikum… chápete?!” řekl směrem ke mě Thomas poněkud nervózněji.
„No dobrá, chápu, že mě budete testovat a zaznamenávat si, ale co pak s tím? K čemu to? Já tu vidím jediný možný důvod… onu nesmrtelnost – pro někoho. Dokážete mi to vyvrátit, že tomu tak není?”
Chvíli bylo napjaté ticho a pak se Nikol rozpovídala: „Situace je taková, že dochází potraviny, ač sice máme zdroje na příštích sto let, tak za sto let už nebude k jídlu nic, tedy sice něco bude, ale jen pro pár milionů lidí. Problém je v tom, že se mění podnebí a poušť postupuje hluboko do vnitrozemí. Děláme na tom dnem i nocí, snažíme se písek zlikvidovat, ale je to marné, marné, marné… Nejhorší na tom je to, že druhotný problém je přemnožení lidské populace na jedné straně u nás a stagnace populace u technokratů… kdyby se tak šlo domluvit s tamní vládnoucí třídou, tak by se snad dalo něco dělat, ale když jeden dělá jedno a druhý opak, tak je to vlastně marná práce. Takže CP nastolil postup na záchranu lidstva. Lidstvo by se postupem doby proměnilo v androidy, kteří by měli vědomí, tak jak je tomu u vás,” vysvětlovala Nikol. „Protože s elektřinou problém nemáme, díky solárním, větrným a vodním elektrárnám, jsou to všechno čisté zdroje energie a v podstatě velice jednoduše zastupitelné, kdežto potraviny, zejména obilí, je vázáno na příznivé podmínky k pěstování. Totéž se týká i dobytčích farem. Nemůžeme si dovolit sedět a nečinně čekat ve stylu: po nás potopa… Máme zodpovědnost vůči našim dětem a vnoučatům,” končila Nikol.
„Takže přeci, já si to hned myslel, že to nebude jen tak,” a prohrábl jsem si fousy.
„Musíte nás pochopit, času opravdu není nazbyt a my musíme přijít na to, jak se to u vás povedlo…”
„A co řeknete lidem? Budete je nutit? Nebo je ze zálohy střelíte uspávačkou a provedete přenos?” nervozně jsme se vyptával.
„Ne, ne, každý bude mít možnost volby ve věku dovršení pětadvaceti let,” vysvětlovala mi Nikol.
„Plán je to sice zajímavý, ale pak jistě vyvstanou jiné problémy…” a zamyslel jsem se. „A co když se stane něco, co… no prostě, když se bude chtít, či muset, člověk vráítit zpět do původního stylu života, tedy do svého těla? Žádné už mít nebude a pak bude vlastně uvězněn a nejspíš i zhyne.”
„Ano, i to jsme probrali. Rešením takové situace je biologický klon z DNA a přenesení vědomí, tak jak se tomu stalo u vás, teď myslím to vědomí. Nicméně prvně musíme přijít na to, jak se to u vás vlastně povedlo. Zatím jsme s tím v koncích a to na tom pracuje více jak polovina lidí, kteří jsou tu v ÚK,” snažil se mi Thomas vše zodpovědět.
„Takže čekáte, že vám nějakým stylem pomůžu tuto otázku vyřešit, že? Jenže já nemám nejmenší potuchy o tom jak pracuje takový android… co se však klonů týče, tak znalosti jako bývalý biolog mám. V mé domovině se klonovaly buňky a tkáně běžně, ale jen to, na víc nedošlo. Jak je to tedy teď daleko? Víte to nebo ne?”
„Ano, víme o tom, ale s technokraty se domluvit nedá, žijí si jen pro sebe a na nic nehledí. Je to síla, proti síle. Dnes je v podstatě rovnovážný stav, držíme se s nimi navzájem v šachu,” a Thomas si zase jednu zapálil. To se pozná vášnivý kuřák, bez žvára ani ránu. Za tu dobu, co jsme mluvili už padla polovina krabičky a přitom to nebylo tak dlouho. Teď jsem si to uvědomil, sedíme tu už více jak čtyři hodiny.
„Thomasi, je už skoro poledne, vy nemáte hlad? A co vy Nikol?”
„Ha, já úplně zapomněl na čas. S vámi to přímo letí, Edgare.”
„Já hlad ještě nemám, měla jsem vydatnou snídani. Ale když už jsme tak u toho, vysvětlila vám Helen, co a jak s jídlem?”
„Ano, vysvětlila a i názorně předvedla.”
„Tak to je fajn, však se adaptujete, nebojte…” a Nikol mě poplácala po rameni.
Komentáře