Najednou mi bylo nějak divně. Můžu sice jíst a mám i chutě, ale k čemu to, je to zbytečné plýtvání. A pojal jsem myšlenku, že ten nápad zrobotizovat celou zemskou populaci, není až tak špatný, i když…
Co když by chtěl někdo žít věčně? A je jisté, že mnozí by se o to snažili… co pak? A sdělil jsem opět tyto své obavy Thomasovi. Ten jen pokrčil rameny a zamumlal něco v tom smyslu, že to není na pořadu dne a že máme před sebou kupu jiné práce, a že až to bude aktuální, tak se do toho pak společně pustíme a dal mi na to své slovo.
Tu jsem se zarazil, mohu Thomasovi vůbec věřit? Vždyť prvně hrál roli novináře, teď se z něj vyklubal kybernetik, kdo ví, zda… raději ani nedomýšlet, a co vlastně ta Koňská hlava? Musím být zkrátka více opatrný, jinak se může přihodit všelicos. Klidně mě můžou dát nějaký příkaz a…
„Thomasi, mám technickou otázku, mám v sobě zakodovány ony tři zákony robotiky, že?!” optal jsem se ho.
„Ano, to máte, nebo spíše, měl byste mít.”
„Měl bych mít? Vy to s jistotou nevíte, Thomasi?”
„Je to krapet složitější. Jste sice android, ale máte vědomí, což…”
„Podívejte, jste jediný android, který se může rozhodovat sám v kritických situacích, tedy teoreticky. Pravděpodobně vědomí bude silnější než zákony, ale zda tomu tak bude, nevíme,” vložila se Nikol.
„Aha, takže víceméně čekáte na nějakou vhodnou situaci, kde byste si to ověřili, že?”
„Ano, víceméně…” přitakala Nikol.
„A co všechno byste chtěli ještě otestovat?” nedalo mi se nezeptat.
„Je toho celá řada… A důvbody jsou pádné. Tedy ve smyslu, pokud by se celá naše populace vydala tímto směrem,” odvěti Thomas.
Takže přeci jen mají v úmyslu zrobotizovat celé lidstvo. To mi bylo tak trochu proti srsti. Ale dělal jsem, že se o to až tak nezajímám, ale přitom to byla pro mě ta nejdůležitější věc.
Setrval jsem v institutu ještě několik hodin nad touto problematikou a pak se vrátil opět domů… domů… jak divně teď zněla ta slova… doma mě čeká robot a já už také nejsem člověkem… ach jo.
Opět jsem byl vezen v tom samém „taxíku” jako posledně a opět mě doma vítala Helen… „Bude to tak napořád?” říkal jsem si v duchu pro sebe. A opět jsem měl rozporuplné pocity z toho všeho. Jen co jsem dorazil domů, tak jsem zasedl k počítači a začal se „učit” – ne roboticky, ale sám – po staru.
Komentáře