Bylo jaro, konec dubna a středa. Další z řady dnů, kdy Lea měla jít s malou Katkou na ozařování. V Lei byla stále kapička naděje, že se to tím ozařováním zlepší, ale opravdu jen kapička. Moc totiž doktorům nedůvěřovala, ale znáte to… tonoucí se stébla chytá… a tak i ona se chytala tohoto malého stébélka jako poslední záchrany a jediné šance.
V suterénu se nahlásila na evidenci.
„Dobrý den, jdeme na pravidelné ozařování, Katka Hanžlíková.“
„Momentík, hned si to najdu… ano už to mám, malé je sedm měsíců, že ano. Kolik váží?”
„Ano, jejda to teď přesně nevím…“ odvětila Lea.
„Tak běžte do čekárny, vahu tu máme a oni si vás pak zavolají…“ odvětila sestra za pultem evidence.
Lea tedy šla s malou do čekárny. Malá dneska byla k neudržení. Stále se mrcasila a ne a ne se uklidnit, jako na potvoru…
Z reproduktoru se ozvalo: „Hanžlíkovi, kabinka číslo tři.
Lea s malou vešla do kabinky, svlékla si vše kovové, svlékla malou a čekala. Čekala dobré tři minuty, ale bylo to pro ni neskutečně dlouho, čas se vlekl…
„Tak vás tu opět vítám,“ pronesla sestra, k Lei, jak otevřela dveře od kabinky a viděla známou tvář.
„Co myslíte? Pomůže to ozařování?“ a položila Katku na přichystaný stůl.
„Milá paní, to já nevím, to musí vědět doktoři…“
„To je to, já si to sice takzvaně vydupala, ale oni tomu právě nějak nevěří, spíš mají obavu, aby se to na Katce moc nepodepsalo,“ starostlivě na to Lea.
„To se teprve ukáže… ještě malé sundejte náušnice… nesmí tu být nic kovového!“
„Aha, pardon, já zapomněla,“ provinile řekla Lea.
„To nic, stane se, ale myslete na to, a kolik váží?“
„Ted jsme se vážili. Malá váží skoro devět kilo,“ odvětila Lea.
„Dobře, nastavím si to dle toho,“ a zapadla do ochranné komory.
Lea zůstala s Katkou sama, musela ji přidržovat, aby se nehýbala, jelikož už byla živější a tak dávku záření dostala i ona, byť měla na sobě vykrývací vestu. Najednou se sekundy změnily v minuty. Jako by se svět zastavil a tak Lea přemýšlela, jak to asi dopadne, zda bude moci Katka chodit. „A co když ne?!“ prolítlo jí hlavou, „co pak?“
„Tak a je to,“ vylezla z komory sestra.
„Dneska to bylo nějaké delší,“ poznamenala Lea.
„To se vám jen tak zdá. Trvá to stejně dlouho. Přesně jak je předepsáno.“
„Aha, tak mně to přišlo jako věčnost.“
„Nebojte, ta dávka není tak velká, aby ublížila,“ povídá sestra.
„A teď se běžte obléct a hurá domů, už je pomalu poledne…“
„Máte pravdu, tak nashle příště,“ zakončila rozhovor Lea.
Lea si to s kočárkem vyrazila do města na nákup, ještě než ji jel vlak, tak měla chvíli čas a tak toho využila. Potřebovala koupit nějakou kořenovou zeleninu do polévky a taky květák. Pavel ho měl moc rád a už ho dlouho neměl. A proto zašla na tržnici a tam si vybírala mezi pěknými kousky. Obešla tři stánky, vybrala ten nejlepší, pak ještě vzala dvě kila brambor a šla na vlak.
Stihla to tak, tak. Tentokrát jel vlak na čas. Většinou měl pět minut zpoždění, ale dneska jen co nastoupila, tak se rozjel. A už si to s malou vlakem šibovala domů.
Komentáře